V roce 1762 nechává Marie Terezie tisknout první rakouské papírové peníze obíhající též na území Čech. Tato první papírová platidla se nazývají bankocetle (bankocedule).

Název byl odvozen z německého „banco zettel“. Vydavatelem papírových peněz se stala Vídeňská městská banka (Wiener-Stadt-Banco). Hlavním cílem těchto papírových peněz bylo získat potřebné finanční prostředky na stále stoupající státní výdaje.

První emise bankocetlí měla nominály 5, 10, 25, 50 a 100 zlatých. Další emise byly doplněny o nominál 1, 2, 500 a 1000 zlatých. Vizuálně bankocetle napodobovaly tehdejší obligace na papíru s průsvitkou. Každá bankovka byla opatřena několika suchými pečetěmi. Tištěny byly jednostranně, pouze 6. emise byla již tištěna oboustranně. Z počátku byly bankocetle ručně číslovány a perem podepisovány jedním ze členů bankovní deputace. Pozdější emise bankocetlí nesou i slovní označení nominálu a měnové jednotky v hlavních jazycích mocnářství, tedy i v českém jazyce.

Jednotlivé emise a doba konce platnosti posledního nominálu bankocetle:
1. emise 1. 7. 1762 – 8. 11. 1771
2. emise 1. 7. 1771 – 1. 10. 1785
3. emise 1. 11. 1784 – 1. 10. 1796
4. emise 1. 8. 1796 – 31. 7. 1801
5. emise 1. 1.1800 – 15. 7. 1800 (navíc tištěn nominál 1 a 2 zlatý)
6. emise 1. 7. 1806 – 24. 12. 1811 (nebyl tištěn nominál 1000 zlatých)

Již první emise těchto papírových peněz vzbudila mezi obyvatelstvem velkou nedůvěru a pochybnosti o krytí těchto peněz. Proto se začaly používat směnné kurzovní lístky konvenční měny (stříbrné minci) k papírovým penězům. S přibývajícím časem se tento kurz výrazně měnil ve stovkách procent v neprospěch papírových peněz. Pro stálý nezájem obyvatelstva používat bankocetle bylo přikročeno k různým opatřením a nucenému oběhu bankocetlí. Se stoupajícími náklady na vedení války s Napoleonem docházelo ve zvýšené míře k vydávání nekrytých emisí papírových peněz. V roce 1811 dosáhl oběh nekrytých papírových peněz hodnoty 1,06 miliardy zlatých.

V březnu 1811 se již situace stala neudržitelnou a nastává státní bankrot. Kreditní platidla (papírové a měděné peníze) ztratily 80 % hodnoty. Obyvatelstvo bylo ožebračeno o úspory. Dočasné stabilizovat chaotický stav rozvrácené ekonomiky měly tzv. směnné listy (Einlösungs – Scheine) nebo-li šajny, měněné v kurzu 5:1. Tyto směnné listy byly vydány v nominálech 1, 2, 5, 10, 20, 100 zlatých. V roce 1813 byla vydána emise anticipačních šajnů kryté státními přijmi. Od roku 1816 opět nebylo Rakousko schopno krýt přijmi anticipační šajny a ty ztrácely na hodnotě. Zavadí se proto kurz konvenční měny k těmto šajnům (vídeňské měně).

Z dobové kroniky rychtáře F. J. Vaváka o státním bankrotu 1811:

„Rok 1811 zůstane v dlouhé paměti nejen v lidech, ale obzvláště v knihách, v zápisích, smlouvách a všelijakých rukopisech, neb v něm staly se takové tvrdé, divoké, truchlivé, zarmoucené a zbídnělé časy, jakéž jsme, krom nepřátelského vpádu, netoliko neviděli a neslyšeli, ale ani v knihách nikdy nečtli … Ta přeukrutná a všecky lidi ochuzující a zabíjející rána zmenšení ceny těch bankocedul a zvýšení pětkrát tolik všech platů, takže kdo má své povinnosti 100 zlatých, musil dáti 500 zlatých a kdo měl 500 zlatých na hotovosti, zase z nich musil 400 zlatých ztratiti a zůstalo mu jenom 100 zlatých…“

Dne 1. 6. 1816 byla založena Privilegovaná rakouská národní banka ve Vídni. Ta začala vydávat první rakouské bankovky s datem 1. 7. 1816. Bankovky byly kryté drahým kovem. Rovněž zde bylo možno v určitém kurzu směňovat šajny za tyto nové bankovky a státní obligace.

Během vydávaní všech emisí bankocetlí se v oběhu vyskytují i padělky. Koncem 90. let 18. století dochází k přílivu padělků bankocetlí do oběhu hlavně z Itálie. Po obsazení Vídně v roce 1809 se Napoleon zmocnil matric bankocetlí. Je velmi pravděpodobné, že pomocí těchto získaných matric nechal tisknout padělky. Tyto padělané bankocetle se prý dají odlišit od pravých pouze namodralou odchylkou papíru.